Dobrodružná cesta

Jednoho slunného dne jsem se prostě rozhodl, že budu cestovat. Výpověď v práci jsem dal naprosto spontáně a rozhodl jsem se že budu stopovat a pojedu tam, kam mě zavede mé srdce. Cesta byla velmi dobrodružná a cítil jsem, že to pro mě má hluboký smysl. Lidi, které jsem na cestě poznal byli velice zajimavý a vždy byli velice vstřícní. Vždy jsem byl minimalista a proto jsem si sebou vzal jen pár kusů oblečení, karimatku a hlavně spacák a vydal jsem se na životní dobrodružství. Na benzínce za městem, kam jsem se dostal pěšky jsem odchytl svůj první odvoz. Byl to mladý pár. Hodně mi fandili a po asi 50 kilometrech na další benzínce jsem vystoupil a oni mi popřáli hodně štěstí. Po asi dvou hodinách hledání dalšího odvozu jsem začal být docela zoufalí. Nikdo mě nechtěl vzít a lidi byli kolikrát chladní jako ruská noc. Nakonec se na mě přece jen usmálo štěstí a já potkal němce, který jel kamionem až do Švédska, protože vezl záhradní sedací soupravy. Nejdřív jsem si nebyl jistý, zda s ním chci jet až do Švédska, ale pak jsem dojel až tam. Cesta s ním utekla rychle a to i přesto, že nemluvil moc dobře anglicky, ale domluvili jsme se tak nějakou každou buňkou našich těl. Ve Švédsku jsem bydlel v hostelu, kde jsem byl dobrovolník a proto jsem měl jídlo i pobyt zdarma. Nudit jsem se začal už po pár týdnech a proto jsem udělal rozhodnutí, že budu pokračovat dále v mém tripu. Zase jsem hledal na benzínce a tady jsem našel kamioňáka, který jel do České Republiky. Myslel jsem si, že je to znamení, že se musím vrátit zpět. Tak jsem teda jel.
Po dvou měsících jsem byl zase doma a schránka praskala ve švech. Ve schránce jsem našel fakturu. Splatnost této poukázky byl v den, kdy jsem přijel a proto bylo veliké štěstí, že byla faktura online. Zaplatil jsem jí ještě ten den. Kdyby se to stalo jinak, tak bych platil obrovské penále. Asi to byl osud…